Oborové
výpočtové středisko
ÚVMV
„Step ano step do kruhu, v té stepi do kruhu zamrzá kočí. A nabravši sil čujíc smrti hodinu on soudruhovi předával příkaz…“
Aspoň trochu legrace. Horší již bylo, když jsme v polích potkali skutečného „kočího“. Dvě nahrubo spojené sanice na nich sláma a na ní leží úplně opilý chlap, práská bičem a řve na chudáka koníka, z kterého se kouří. Svébytný ruský přístup ke zvířeti. Zajímavé byly také vesnické domky, obvykle se silně prohnutou střechou - jak v tom ti lidé mohli bydlet, zvláště v takové zimě. Všude bylo vidět plno těžce pracujících žen. Rozbíjely špičáky led na ulicích, vozily těžká kolečka se sněhem, řídily městské trolejbusy (vždy nacpané k prasknutí) a podobně. Muži jakoby nebyli.
Konečně se otevřely brány továrny a naše výuka počala. Nebylo to jednoduché vzhledem k velkému počtu studentů, současně hledících do rozměrných továrních výkresů.
Naši školitelé nám na jeden víkend zařídili letecký výlet do Leningradu. Bylo to moc pěkné a při zpětném přistání jsme s letadlem zastavili úplně u odbavovací haly. Cítili jsme se poctěni jako VIP. Večer nás kamarádi volali - přijďte za námi, sedíme s posádkou letadla, která nás dopravovala z Leningradu. Byli již mírně společensky unavení ale šťastní. Přidali jsme se, a kapitán se nám svěřil, že při přistání jaksi zapomněli vytáhnout brzdící klapky. Vzhledem ke kvalitě povrchu ranveje jsme mohli všichni dopadnout špatně. Takže žádní VIP, ale štěstí, že to zabrzdilo. Bylo co oslavovat.
Školení bylo rozděleno do dvou běhů, jeden před Vánocemi a druhý začal v lednu. Cest vlakem jsme si tedy užili bohatě. Na konci školení jsme absolvovali specializovanou zkoušku a obdrželi legitimace opravňující nás k opravě zařízení. Udržování počítače a periferií bylo teď již jen na nás.
Zdeněk Soukup
I tak to nebyla žádná sranda. Nikdo z nás nebyl nijak potrestán, ale byl nám všem učiněn záznam do kádrových materiálů s poznámkou pečlivě sledovat! (aniž bychom o tom měli ponětí). Na ten „škraloup“ jsme přišli teprve potom co nám po r. 1989 byly vydány kádrové materiály.
Marie Černá-Dvořáčková
doplnil František Opička
Stejně jako začátek, tak i odjezd byl zapeklitý. Den před Štědrým dnem jsem se spoustou dárků a nezbytných lahví na poslední chvíli okolo 11 hod. usedl v letadle. Hodinu nic a potom zpráva, že se máme vrátit do haly. Tak všechny dárky znovu do ruky – vrátit lahve do obchodu a čekat. Celý svět lítal a my seděli v hale a nic. Praha je v mlze. Ve 23 hodin nová zpráva – znovu se proclít pro vstup do Anglie a jet do hotelu. Druhý den dopoledne se konečně mlha nad Prahou zvedla. Tak znovu proclít, nakoupit a do letadla. Naštěstí se let už zdařil. Navečer o Štědrém dnu, jsme konečně přistáli v Praze. Štědrý večer se stihl.
Jako každý kdo se dostal do kapitalistické země, jsem i já, měl adresy přátel mých známých, které se slušelo
navštívit. S radostí jsem návštěvy absolvoval, netuše, že si mne po návratu zavolají do „
kachlíkárny“.
STB na mne skoro celý den tlačilo a zpovídalo. Byl jsem překvapen, co všechno vědí. Naštěstí nikdo z navštívených
nebyl pro ně tak důležitý, takže mi po jedné „návštěvě“ dali pokoj. Stejně ale zůstal pocit zhnusenosti, v jaké
době to vlastně žijeme.
Zdeněk Soukup
František Opička
NAMI - výlet z Moskvy > Zagorsk
NAMI - výlet z Moskvy > Borodino & Leningrad
Cesta začala v poklidu, vedle nezbytné zásoby potravin a pití jsme sebou vezli i několik krabic tiskových výstupů předávaných programů, které byly součástí kontraktu. Krabice jsme uložili do schránek pod odklopnými sedáky spodních sedadel ve spacím kupé a vyrazili jsme z Prahy směr Varšava – Brest – Moskva.
První šok nás zasáhl v noci, kdy nás probudilo skákání vagonu a silné rány do podvozku a k tomu pomalá, nerychlíková rychlost jízdy. Nedokázali jsme si to vysvětlit, teprve ráno po rozednění bylo jasno. To jsme totiž v noci přejeli česko–polské hranice a vjeli na koleje sousedů. To, že neměli, u nás již běžné, svařované kolejnice by se dalo pochopit, ale že v místě styků kolejnic byly spojky ve více než 90% spojů upevněny méně než čtyřmi uvolněnými šrouby již bylo znepokojivé, jenže ještě horší bylo poznání, že tak cca 30% spojek bylo upevněno jen dvěma šrouby, z toho pak polovina styků byla vybavena těmi zbylými šrouby jen na jedné koleji. Přitom vypadané šrouby byly srovnány na úhledných hromádkách vedle svých původních míst na svršku tratě. Takový smysl pro pořádek byl pozoruhodný. Tak začala naše cesta na Východ a pokračovala hlemýždím tempem za neustálých ran a poskakování až do Varšavy.
Za Varšavou jsme konečně nabrali rychlíkové tempo. Evidentně této trati věnovali polští soudruzi mimořádnou pozornost a píli, neboť zabezpečovala zásobování a dopravu sovětských vojsk jak v Polsku, tak i v DDR.
Příjezd k hranici se SSSR do Brestu Litevského byl dalším šokem. Břeh za hraniční řekou Bug byl opevněn betonovou zdí s malým průjezdem pro železniční trať. Tam jsme pomalu vjeli do těsného kaňonu tvořeného opět betonovými stěnami vyššími než vagony. Na těch stěnách v pravidelných rozestupech patrolovali vojáci se samopaly v pohotovostní poloze a bedlivě nás pozorovali. My vyjeveně a lehce ustrašeně na to čuměli z otevřených oken. Po nezbytné výměně podvozků za širokorozchodné jsme vyrazili dál. Kvalita traťového svršku byla dost dobrá, takže se již neopakoval zážitek po příjezdu do Polska.
Cestu běloruskými rovinami dál na východ jsme trávili v dobrém rozmaru. Zaujalo nás vlastně pouze provedení elektrického vedení, kdy sloupy byly jako u nás dřevěné, ale oproti nám jen tak cca 2–3 m vysoké s dřevěnými konzolami. Nějak nám nebylo jasné, jak pod dráty podjede třeba i koňský potah, nebo automobil – vedly tak přes pole i louky. Možná to byl dostupný zdroj energie pro elekrické pásové traktory, které se tam zaváděly v roce 1969.
Tak to šlo denně až do odjezdu – pro změnu opět vlakem. Na cestu jsme byli vybaveni zásobami a opět mezi nimi byla navíc ona pověstná lahev „pro Manku“.
Nebudu dále napínat, poslední láhev s tímto určením jsme koupili v Brestu na peronu v dřevěné boudě (u podobné asi
koupil Švejk lahev koňaku
pro svého nadporučíka)
při přestávce na výměnu podvozků. Do Prahy také nedojela, takže Mirek nakonec, aby dokázal, že na Manku opravdu myslel,
koupil poslední lahev „pro Manku“ sám až v pražské sámošce – tu snad už konečně doručil.
František Opička
NAMI - výlet z Moskvy > Vladimir > Suzdal
Když jsem chtěl přejít, na světelně řízené křižovatce, na druhou stranu ulice, tak mne popadla jakási zhovadilost a pýcha kultivovaného středoevropana a já se rozhodl, že těm sovětským sebevrahům ukáži jak civilizovaný člověk přechází v takové situaci ulici.
V okamžiku stisknutí se mi vrátily vzpomínky na dvě předchozí životní události a elektrické 50 Hz vibrace mi daly na jevo, že to nebyl nejlepší nápad.
Samozřejmě, že jsem věděl, že tam neznají jištění spotřebičů zemněním, že mají 220 V ve všech domovních zvoncích, znal jsem vražedný kuchyňský nástroj „газозажигалка“ s otevřeným 220 V jiskřištěm, ale jak jsem napsal, ten pocit kulturní nadřazenosti mne přemohl a já si za to opět „vychutnal“ jak mnou proudí elektrický proud dodávaný z nějaké mohutné, dostatečně dimensované, elektrárny. Naštěstí sevření a křeče nebyly silné a já se od sloupku odtrhnul a pronikl poté přes ulici stejně jako sovětští občané. Oni již věděli proč. I oni byli zřejmě dříve elektrifikováni a pak se to rozkecalo.
František Opička
NAMI - výlet z Moskvy > Vladimir > Suzdal
NAMI - Moskva - Danilov > polygon NAMI
