Program

Dr. Maria Teresa Ferretti

SEX AND GENDER DIFFERENCES IN ALZHEIMER - THE GATEWAY TO PRECISION MEDICINE

Several sex and gender differences have been described in the field of Alzheimer, from risk factors to biomarkers and progression of the disease. How these differences could be leveraged towards better disease management remains to be demonstrated.

In this talk I will discuss the state of the art on sex and gender differences in biomarker research, clinical trial design and development of digital health technologies, highlighting the recent results of the Women's Brain Project in this field. I will provide examples of sex and gender differences and discuss how implementing sex and gender sensitive medicine in Alzheimer has the potential to improve diagnostic and prognostic accuracy of current and future biomarkers, increase the effectiveness of prevention campaigns, ameliorate patient experiences and as well as facilitate the discovery of new, tailored treatments.

These differences offer a useful starting point to discuss potential applications of precision medicine and personalized healthcare in neurology.

Přednáška v angličtině. Bude zajištěno konsekutivní tlumočení do češtiny MUDr. Julií Martínkovou Novákovou.

ROZDÍLY MEZI POHLAVÍMI U ALZHEIMERA - BRÁNA K PŘESNÉ MEDICÍNĚ

V oblasti Alzheimerovy choroby bylo popsáno několik rozdílů mezi pohlavími, od rizikových faktorů po biomarkery a progresi onemocnění. Jak by tyto rozdíly mohly být využity k lepšímu zvládání onemocnění, je třeba teprve prokázat.

V přednášce se budu zabývat současným stavem výzkumu rozdílů mezi pohlavími v oblasti biomarkerů, navrhování klinických studií a vývoje digitálních zdravotnických technologií a představím nedávné výsledky projektu Women's Brain Project. Uvedu příklady rozdílů mezi pohlavími a budu diskutovat o tom, jak má zavádění medicíny citlivé na pohlaví u Alzheimerovy choroby potenciál zlepšit diagnostickou a prognostickou přesnost současných a budoucích biomarkerů, zvýšit účinnost preventivních kampaní, zlepšit zkušenosti pacientů a také usnadnit objevování nových, na míru šitých léčebných postupů.

Tyto rozdíly nabízejí užitečný výchozí bod pro diskusi o možných aplikacích precizní medicíny a personalizované zdravotní péče v neurologii.

prof. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.

Léčba Alzheimerovy nemoci - kde jsme a kam směřujeme

V klinické praxi používáme pro léčbu kognitivního deficitu a zlepšení soběstačnosti u pacientů s Alzheimerovou nemocí i u dalších demencí inhibitory acetylcholinesterázy a memantin. Tyto léky jsou dostupné od 90. let a poslední z nich byl registrován v roce 2004. V posledních letech selhala řada léků zaměřených proti patofyziologickým procesům vedoucím k neurodegeneraci. V posledních letech se zkoušely zejména léky zaměřené proti bílkovině beta-amyloidu. V posledních 2 letech byly publikovány výsledky studií s aducanumabem, lecanemabem a ganterenumabem, počátkem roku 2023 očekáváme výsledky studie s donenumabem. Pozitivní jsou výsledky aducanumabu, kde však cost/benefit nebyl shledán dostatečným pro registraci v EU a rovněž v USA je tento lék doprovázen řadou kontroverzí. Nejlepší výsledky s nadějí na používání v klinické praxi zatím přinesl lék lecanemab. Tyto biologické léky nezpochybnitelně odstraňují z mozku amyloid, ale klinický efekt je předmětem podrobného posuzování regulačními orgány a ukáže ho až, doufejme, nasazení v klinické praxi. Tato léčba však může mít i některé nežádoucí vedlejší účinky, vyšší nákladovost a nároky na organizaci zdravotní péče. V tomto kontextu se jeví jako nadějná a efektivní i racionalizace doporučení pro některé volně prodejné léky, kde se ukazuje že EGb761 může mít dobrý klinický efekt.

PhDr. Klára Daďová, Ph.D.

Pohybová aktivita seniorů v době post-covidové – guidelines versus realita

Pohybová aktivita je nejdostupnějším nástrojem prevence mnoha civilizačních onemocnění i způsobem, jak udržet přiměřenou míru soběstačnosti a kvality života ve vyšším věku. Existuje řada více či méně specifikovaných guidelines různých odborných společností ohledně typu, intenzity, délky a frekvence zatížení jedinců seniorského věku. Důležitá je však také kvalitativní složka cvičení a dlouhodobá adherence k pohybové aktivitě. Ovlivnila tyto proměnné pandemie Covid-19? Změnily se cvičební návyky seniorské populace a lze to vůbec nějak měřit?

Marek Háša, MSc.

Tříštění tabu sexuality seniorů pomocí virtuálních střípků

Pandemie koronaviru nás všechny vzdálila - mnohdy doslova. Již před šířením nového koronaviru však seniorům v pečovatelských zařízeních chyběly intimní momenty a interakce s dalšími lidskými bytostmi, ať už s rodinou a partnery, s pečovateli, nebo jen s dalšími klienty. Nezbytná protipandemická opatření tuto hrozbu pro jejich duševní a sexuální zdraví ještě rozšířila a prohloubila, v důsledku čehož se také zvýšilo riziko problematických interakcí klientů a pečovatelů.

Kaleido, VR nástroj pro aktivizační terapii a kognitivní trénink, se rozhodlo nabídnout pečovatelům inovativní preventivní nástroj, který by jim pomohl tyto posílené hrozby minimalizovat a přispět ke zdravému naplnění další z potřeb klientů. Tým Kaleida na základě vlastního výzkumu v domovech seniorů a konzultací s experty na sexualitu seniorů navrhl, vytvořil a v praxi otestoval první sérii virtuálních zážitků pro bezpečnou stimulaci duševní stránky sexuality. Dosavadní úspěchy i neúspěchy tohoto inovativního, detabuizujícího projektu přijde představit Marek Háša, zakladatel Kaleida a doktorand Univerzity Karlovy v oboru mediální studia.

RNDr. Tomáš Petrásek, Ph.D.

RNDr. Iveta Vojtěchová, Ph.D.

Je amyloid passé? aneb amyloidní hypotéza Alzheimerovy nemoci ve stínu podvodů

V červenci 2022 proběhla médii zpráva o aféře francouzsko-amerického neurovědce Sylvaina Lesného, který byl obviněn ze závažné manipulace s výsledky svých studií věnovaných Alzheimerově chorobě. Někteří komentátoři tvrdí, že ostuda s upravenými obrázky zpochybňuje či přímo boří takzvanou amyloidní hypotézu, vlivnou a rozšířenou představu, že příčinou nebo alespoň klíčovým faktorem pro rozvoj Alzheimerovy nemoci je patologické hromadění peptidu amyloidu beta v mozku. Byl alzheimerovský výzkum ovládán „amyloidní mafií“ šířící podvržené výsledky? Je amyloid opravdu passé?

Mgr. Věra Suchomelová, Th.D.

Virtuální realita jako aktivizační činnost seniorů

Rostoucí společenský zájem o problematiku stáří a zvyšující se počítačová gramotnost seniorů vedou k otázkám využití nových technologií v interakci právě s touto cílovou skupinou. Trendem i zkoumaným fenoménem posledních let je virtuální realita (VR). Na rozdíl od jiných technologií virtuální realita může poskytnout uživateli téměř dokonalý pocit fyzického bytí v imaginárním světě či místech reprezentujících skutečnost, navíc s možností aktivně ovlivnit děj. Virtuální realita tak otevírá nové možnosti zvyšování kvality života seniorů tzv. čtvrtého věku, který je často provázen fyzickými, psychickými a sociálními deficity a podstatným omezením autonomie.

Příspěvek se věnuje možnostem a rizikům využití virtuální reality ve službách pro seniory a uvádí příklady aktuálních zahraničních a tuzemských projektů zaměřených na tuto cílovou skupinu. Podrobněji se zaměřuje na vývoj software (sady virtuálních zážitků), určeného primárně rezidentům českých domovů pro seniory. Poznatky získané v rámci pilotní studie a kvalitativního testování mezi seniory dávají rámec vývoje software jako smysluplného aktivizačního nástroje s přesahem do reálného života seniora. Vzhledem k aktuálně probíhajícímu testování nelze předjímat stěžejní závěry, nicméně některé aspekty jsou patrné i na základě obecných poznatků a pilotní studie.

Obsah, míra interakce a způsob ovládání virtuálních zážitků by měly respektovat nejen smyslová, kognitivní nebo motorická omezení, ale také rozvojový potenciál a stěžejní psycho-spirituální potřeby seniorů, jako je například potřeba vědomí vlastní důstojnosti nebo potřeba smyslu a kontinuity životního příběhu. Takto pojatý zážitek může pozitivně ovlivnit sebevyjádření a sebevědomí seniora, motivovat ho, být spouštěčem vzpomínek nebo zdrojem zcela nových podnětů, podněcovat seniorovu zvědavost a obecně posílit well-being. Virtuální realita má být vždy nástrojem sociální inkluze, ne uzavírat seniora v imaginárním světě. Ze strany aktivizačních pracovníků to znamená jednak vytvořit prostor pro sdílení virtuálních zážitků, jednak na ně navazovat v individuální či skupinové práci, jako je cvičení paměti nebo reminiscenční setkání.

Mgr. Ľubica Voľanská (Herzánová), Ph.D.

Kto komu pomáha a ako? O medzigeneračných sociálnych sieťach

Počas obdobia sociálnej izolácie v rámci pandémie COVID 19 na jar roku 2020 sa problémy, ktoré sú mimo obdobia pandémie v spoločnosti síce „tlejúce“, no stále prítomné, ukázali ešte výraznejšie. V médiách a verejnom diskurze na Slovensku do popredia často vystupovala debata o situácii seniorov ako jednej z najohrozenejších skupín obyvateľstva, pričom sa ich obraz zlieval do unifikujúceho a zjednodušujúceho vnímania: napríklad v oblasti komunikácie medzi generáciami pomocou moderných technológií v súvislosti s digitálnou nerovnosťou, v oblasti ústavnej starostlivosti o seniorov často sa opierajúcej sa o veľkokapacitné zariadenia, ďalej v súvislosti s paternalizmom uplatňovanom voči seniorom a seniorkám na rôznych úrovniach, ako aj v súvislosti s formami komunikácie a pomoci medzi generáciami v rámci rodiny aj širšieho príbuzenstva.

Práve fungovanie či nefungovanie sociálnych sietí seniorov a medzi nimi i medzigeneračných sociálnych sietí sa ukazujú byť kľúčové pri vyhýbaní sa pocitu osamelosti, a to nielen počas nezvyčajnej skúsenosti s pandémiou. V tejto súvislosti získavajú osobitné postavenie sociálne siete priateľov, priateliek či bývalých kolegov a kolegýň, pretože rodinné siete sú v súčasnosti často oslabované migráciou príbuzných (väčšinou detí) mimo bydliska rodičov či do zahraničia.

V našom výskume sme sa zaoberali sociálnymi sieťami seniorov v mestskom prostredí. Vo vybraných slovenských mestách sme sa pýtali samotných seniorov a senioriek, ako reflektujú svoje sociálne siete. Kladú väčší dôraz na rodinu či komunitu a priateľov?

Hustotu sociálnych sietí i výzvy spojené so starostlivosťou o najstaršiu generáciu v súčasných starnúcich populáciách totiž zrejme nemožno vyriešiť návratom k rozšíreným či viacgeneračným rodinným formám známym z minulosti. Zároveň sa však môžeme spýtať, či by rodinná intimita mala byť obmedzovaná len do zužujúceho sa kruhu nukleárnej rodiny (ako sa často deje v súčasnosti), prípadne, či by izolácia v staršom veku bola menšia, ak by v počiatočných fázach životného cyklu žila táto „malá rodina“ menej uzavretá do seba.

doc. PhDr. Bc. Alena Kajanová, Ph.D.

Mgr. Stanislav Ondrášek, Ph.D.

Romský senior ve vztahu k rodině a společnosti

Cílem příspěvku je analyzovat specifika romských seniorů ve vztahu k rodině a společnosti. Poznatky vychází z patnácti leté zkušenosti autorů se sociální a výzkumnou prací s romskou minoritou na různých pozicích a v různých regionech. Poznatky byly analyzovány a zpracovány do tří kazuistických příkladů. Výsledky presentujeme v podobě kazuistik dvou romských žen a jednoho muže, nicméně obecné poznatky jsme rozdělili do čtyř bloků:

1. Postavení seniora v romské rodině a obecné vnímání seniora/postoje k seniorům u romské minority;
2. Romský senior z hlediska sociodemografických údajů (jako je průměrná délka životy, příčiny úmrtí, atp.);
3. Životní styl romského seniora;
4. Romský senior jako klient sociálních služeb.

V hierarchii romské rodiny má senior nejvyšší postavení a v romské společnosti de facto neexistuje ageismus. Senioři mají hlavní slovo v rozhodování v rozhodovacích procesech rodiny a dalších institucí. Za seniora jsou považovány osoby již od věku cca 50 let, z důvodu výrazně kratší průměrné délky života (zhruba o 10 let méně než v české populaci), je zde významný podíl invalidity a ZTP. Životní styl není odlišný od Romů v období dospělosti. O romského seniora se téměř výhradně stará rodina, institucionální péče bývá odmítaná.

PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., MBA

Sexualita a intimita seniorů v institucionální péči

Sexualita hraje v životě mnoha lidí významnou roli, přesto zůstává jedním z nejméně pochopených a viditelných aspektů stáří. Představa laické, ale i odborné veřejnosti o sexualitě seniorů je totiž do značné míry odrazem hluboce zakořeněných myšlenkových stereotypů o starých lidech. Předsudky a nejrůznější mýty tak paradoxně patří k největším bariérám akceptace sexuality seniorů. Potvrdil to také náš výzkum, jehož cílem bylo zjistit, jaký význam přikládají profesionální pečující sexualitě a intimitě seniorů v institucionální péči. Mohlo by se zdát, že s větší otevřeností společnosti vůči sexualitě, jsou i pečující profesionálové ve zdravotnictví a sociálních službách otevřenější tématu sexuality a intimity seniorů. Nicméně ukazuje se, že respekt a otevřenost vůči projevům sexuality a intimity seniorů v institucích není samozřejmostí. Profesionální pečující přistupují k sexualitě seniorů různě. Jistou roli hraje např. jejich předchozí vzdělání, informovanost, resp. neinformovanost o dané problematice, jejich náboženské a kulturní přesvědčení a stejně tak i jejich dosavadní životní a profesní zkušenosti. V neposlední řadě determinují postoj k sexualitě a intimitě seniorů také osobnostní faktory pracovníků, např. tolerance, respekt, takt a empatie. Pro některé pečující je jednodušší projevy sexuality a intimity seniorů ignorovat, pro jiné je konfrontace s těmito tématy značně nepříjemná.

Mgr. Tomáš Nikolai, Ph.D.

Neuropsychologická diagnostika v konceptu preklinického stádia Alzheimerovy nemoci

Alzheimerova nemoc (AN) je nejčastější příčinnou syndromu demence ve stáří. Se změnou pohledu na AN jako na „celoživotní onemocnění“ vzrůstá potřeba časné diagnostiky osob v preklinickém stádiu AN, které může až o dvacet let předcházet rozvoji prvních klinických příznaků. Neuropsychologická diagnostika i přes významný pokrok v tzv. „biomarkerech“ AN, zůstává v současnosti nejlepším prediktorem budoucího rozvoje syndromu demence na individuální úrovni. Úloha neuropsychologické diagnostiky v preklinickém stádiu se však značně odlišuje od běžné podoby vyšetření v klinických stádiích AN, stádiích mírné kognitivní poruchy (Mild Cognitive Impairment, MCI) a demence. V současnosti existuje několik konceptů neuropsychologické diagnostiky pro identifikaci osob v preklinickém stádiu AN se zvýšeným rizikem přechodu do stádia MCI či demence. Jde zejména o koncept Subjektivního kognitivního poklesu a o způsoby jeho zachycení v podobě analýzy kognitivních stížností pacientů, dále vývoj specifických neuropsychologických testů k zachycení úvodních subtilních změn v kognitivním profilu osob bez kognitivního deficitu. Významný potenciál mají krátké v čase opakovatelné a počítačově administrované metody sledující míru kognitivního poklesu v čase. Rozvíjejí se rovněž pokročilé statistické postupy sloužící k přesnějšímu zachycení případných rizikových kognitivních profilů pacientů oproti běžnému jednorázovému neuropsychologickému vyšetření. Cílem vědecké práce naší skupiny je rozvoj neuropsychologických metod a postupů, které mohou být užitečné v konceptu preklinického stádia AN. V příspěvku shrnujeme výsledky našich výzkumů, které k tomuto tématu byly publikovány a navrhujeme i možné klinické využití některých nově užívaných metod neuropsychologické diagnostiky.

PhDr. Jaroslava Hasmanová Marhánková Ph.D.

Partnerská uspořádání ve stáří – specifika vztahů navázaných v pozdějším věku

Většina výzkumů zaměřených na studium partnerského života se dotýká především mladé a střední generace, jejichž rodinný, partnerský a intimní život je z různých perspektiv podrobován detailnímu zkoumání. Pohled na intimitu a partnerské vztahy v pozdějším věku se v současné sociologii upírá jen velmi opatrně, jako by vzorce partnerského chování a intimity v tomto věku nijak zásadně nevypovídaly o proměnách partnerského života v současné postmoderní společnosti. Tento příspěvek obrací pozornost na vztahy, které lidé navazují a prožívají v pozdější fázi své biografie. Diskutuje přitom, jakým způsobem současné proměny partnerského a rodinného života (především zvyšující se rozvodovost a nárůst „alternativních“ partnerských forem) dopadají na starší generaci a jakým způsobem mohou ovlivňovat život ve stáří a zkušenost stárnutí. S využitím kvantitativních dat z mezinárodního výzkumu SHARE mapuje, jak se liší partnerská spořádání v pozdějším věku v různých Evropských zemích a jak častá je vůbec zkušenost navázání nového vztahu po padesátém roce života. Prostřednictvím hloubkových rozhovorů s lidmi ve věku 51 až 79 let, kteří navázali nový partnerský vztah ve věku 50+, pak ukazuje, jakým způsobem lidé tyto vztahy prožívají s ohledem na svou předchozí (nejen) partnerskou biografii a jaký význam jim připisují ve svém současném životě. Zaměřuje se přitom především na dvě témata – význam vlastní nezávislosti (nejčastěji symbolizované odděleným bydlením) a důraz na roli osobního sebe-naplnění ve vztahu, jež participanti/ky často kontrastovali s významem a rolí vztahů formovaných v mladí za účelem založení rodiny.

MUDr. Hana Vaňková, Ph.D.

Superspecializovaná medicína a polymorbidní nemocný s limitovanou soběstačností: na „území nikoho“?

Jsme svědky a někdy i účastníky překotného rozvoje nových diagnostických a te­ra­pe­utic­kých možností medicíny. Pod tlakem šíře a hloubky nových poznatků se jednotliví lékaři i celá oddělení zaměřují na stále úžeji vymezená témata, rostou specializovaná centra.

Kam s pacienty vysokého věku, kteří mají mnoho chronických diagnóz a jejichž aktuální dekompenzace na první pohled nezapadá do kolonky jedné vymezené specializace?

V případě nemocných se syndromem demence je situace složitější o limitovanou so­bě­stač­nost při kognitivní poruše. V nemocnici i v komunitě se objevuje pro tyto nemocné a jejich rodiny celá řada výzev v praktické logistice a koordinaci péče.

Skutečné příběhy ilustrují atomizaci medicíny více než dobře. Tak se může stát, že paní M. projde hospitalizacemi na infekční klinice, ortopedické klinice, vyšetřením internisty i ne­uro­loga, to vše se závěrem „imobilní pacientka s demencí a s dekubity, pacientka ve vážném stavu“. Nedostatečně léčená bolest, proteinová malnutrice, nerozpoznané symptomy onemocnění častého ve stáří (navzdory desítkám laboratorních a dalších vyšetření), to jsou některé jmenovatele příčin vedoucích k deterioraci jejího zdraví i funkčního stavu. Ve sku­teč­nos­ti tato pacientka měla potenciál obnovení hybnosti a chůze, zlepšení kognitivního stavu (v jejím případě až k normě dle kognitivních testů), návratu do života v domácím prostředí. K tomuto výsledku vedla dlouhá cesta, umožněná aktivním přístupem ke geriatrickým syndromům.

Co je možné udělat proto, aby více příběhů dospělo k podobné pointě jako příběh paní M.? Jaké jsou možnosti ko­or­di­na­ce péče o polymorbidní nemocné se syndromem demence podporující jejich setrvání v domácím prostředí?

Ing. Zdenka Krištofiková, Ph.D.

RNDr. Jan Říčný, CSc.

Diagnostika Alzheimerovy nemoci založená na biochemické analýze cerebrospinální tekutiny

Alzheimerova nemoc je nejčastějším typem demence a počet lidí postižených tímto neuro­degenerativním onemocněním exponenciálně roste od 65 let věku. Příčiny této nemoci ne­jsou známé, předpokládá se však, že intraneuronální akumulace oligomerních peptidů amyloidu beta a zvýšená fosforylace intracelulárního proteinu tau hrají dů­le­ži­tou roli. Histo­pato­logické vyšetření autoptické mozkové tkáně je stále jedinou metodou ke stanovení de­fi­ni­tiv­ní diagnózy, klinická diagnóza pravděpodobné Alzheimerovy ne­mo­ci je založena vedle zobra­zovacích metod a kognitivních testů také na biochemické ana­lý­ze cerebrospinální tekutiny.

Rané stádium Alzheimerovy nemoci, známé jako mírné kognitivní poškození, předchází stá­diím demence. V současné době stoupá zájem o objevení nových biomarkerů Alz­hei­me­ro­vy nemoci, které by byly zvýšeně citlivé zejména k raným stádiím onemocnění a dokázaly by signalizovat, kteří pacienti s mírným kognitivním deficitem budou později konvertovat do de­men­ce Alzheimerova typu. Výhodou stávajících biomarkerů sta­no­ve­ných v cerebrospinální tekutině je jejich citlivost k raným stádiím onemocnění, ne­vý­ho­dou nižší specificita.

Hlavním cílem naší skupiny je hledání nových biomarkerů Alzheimerovy nemoci, za­lo­že­ných na interakcích intracelulárního amyloidu beta s proteinem tau, s některými mito­chon­driálními enzymy a na protilátkách proti různým formám proteinu tau. Pro Alz­hei­me­ro­vu nemoc jsou zatím používány pouze medikamenty zmírňující její projevy. Zdo­ko­na­le­ná diagnostika by umožnila zasáhnout v časných stádiích nemoci, což se zdá být ne­zbyt­né pro efektivní léčbu…

Anežka Prokopová, MSc.

Ztraceno v prostoru

Mnoho seniorů s demencí je v průběhu své nemoci přestěhováno do některého z pe­ču­jících domovů. Ve spoustě z nich je však pro jejich uspořádání těžké najít cestu, natož pak ký­že­nou útěchu a bezpečí. V dlouhých chodbách a nesčetných pokojích je těžké najít důvěrně známé aspekty dřívějšího domova, ať už jsou to snadno rozpoznatelné místnosti, známé vůně nebo zvuky.

Být ztracen v prostoru, který je člověku cizí a ve kterém nenalézá nic povědomého, může být pro člověka s demencí velmi stresující. Nepřehledné prostředí, kde je těžké za­pa­ma­to­vat si cestu k cíli, bývá proto mnohdy každodenní překážkou. Čím je navíc nemoc po­kro­čilejší, tím méně jsou lidé schopni sami si takové okolí upravit, a tím větší má proto okol­ní prostředí vliv. Pokud tedy není navrženo s citem, péčí a porozuměním, může lidem s demencí způsobit mnoho potíží ve chvílích, kdy už je sami nedokáží vy­ře­šit.

Architektura samozřejmě nemůže stařeckou demenci vyléčit, stejně tak jako nedokáže nahradit laskavou péči a pod­poru blízkých. Může však lidem, kteří nějakou formou demence trpí, poskytnout hma­ta­tel­nou a pevnou oporu. Může jim po­mo­ci cítít se bezpečně, najít v novém prostředí cestu, kuráž i cenné vzpomínky. Žít a pracovat v příjemném a přehledném prostředí s dostatkem světla a čerstvého vzduchu, s prostorem pro vzpomínky a důvěrně známé činnosti je totiž dobré pro každého z nás bez ohledu na diagnózu…

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.

Anti-ageing: otázka životního stylu, okázalé spotřeby, nebo obav ze stárnutí?

V kontextu populačního stárnutí se začíná rozvíjet fenomén anti-ageingu – boje proti stár­nutí. V literatuře jsou identifikovány čtyři skupiny profesních „bojovníků“, kteří bio­lo­gic­ký fenomén stárnutí chtějí napadnout a porazit: první skupina se zaměřuje na ko­sme­tic­ké in­ter­vence, tj. kontrolu těla a odstranění nebo maskování znaků stárnutí; dru­há sku­pina po­va­žu­je stárnutí za nemoc, kterou je potřeba vyléčit a třetí se snaží o po­ro­zu­mě­ní základních buněčných procesů stárnutí a toho co kontroluje, a tedy po­ten­ci­ál­ně pro­dlu­žu­je, délku lid­ské­ho života. Čtvrtá skupina cílí na uskutečnění historického snu nesmrtelnosti. Tyto pří­stu­py nezřídka devalvují hodnotu stáří a staršího jedince a svojí militantní rétorikou vyhrocují řadu morálních dilemat. Boj proti stárnutí je zároveň i silně genderován a diferencován v závislosti na socioekonomickém statusu. Jak jsou tyto pří­stu­py a pojetí anti-ageingu vní­má­ny v české společnosti? Na základě reprezentativního še­tře­ní realizovaného v roce 2015 v do­spěl­é populaci ČR budeme ilustrovat, jaké jsou vzor­ce akceptace anti-ageingu v různých sociálně, demograficky a socioekonomicky definovaných skupinách, a budeme diskutovat otázku, zda je anti-ageing vázán na určité typy životních stylů, zda je projevem okázalé spotřeby, a zda je vázán na deklarované obavy ze stáří…

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.

Název přednášky:

Úvahy nad pojetím stáří a podporou/ohrožením seniorského života

Odborné zaměření: Úvahy nad dosavadním pojetím stáří a života ve stáří v České republice a nad potřebou paradigmatických změn v civilizačním kontextu. Jde o změny společenské participace, seberealizace i podpory odpovídající setrvale vyššímu potenciálu, vyšší funkční zdatnosti, vyšším ambicím nově stárnoucích generací. Zdaleka nejde jen o finanční zdroje. Nezbytná je změna společenských reflexí a stereotypů, příležitostí, komunitního prostředí, osobní odpovědnosti, rezortních služeb zdravotnických, sociálních i dalších. To vše se ve stávající podobě přežilo, „praská ve švech“, neodpovídá možnostem ani potřebám moderní dlouhověké společnosti. Napětí lze řešit buď redukcí lidskosti, nebo novým paradigmatem…

prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.

Ing. Zdeněk Míkovec, Ph.D.

Miroslav Macík

Název přednášky:

Problémy navigace seniorů v prostoru

Odborné zaměření: S přibývajícím věkem se senioři stále hůře orientují v  prostoru. Příčiny tohoto problému mohou být různé: jedná se buď o problémy kognitivního rázu, nebo o problémy vyplývající z různých smyslových postižení, která přicházejí s věkem. Tento příspěvek se zabývá otázkou jak těmto seniorům orientaci usnadnit. Obzvláště kritickou skupinou jsou senioři s vyšším stupněm postižení – například postižení zrakové. S prodlužujícím se věkem dožití bude těchto seniorů přibývat, a proto je nezbytné mít připravená řešení, která uvedené problémy budou schopna efektivně řešit.

Tradiční přístup je obvykle založen na různém stupni asistence poskytované dalším člověkem. Moderní technologie – především pak výpočetní a komunikační technika umožňují do určité míry nahradit člověka poskytujícího asistenci nějakým zařízením. Skutečnost, že se příspěvek zabývá především seniory s nějakým postižením není z obecného hlediska na závadu - neboť popisovaná řešení mohou v mnoha případech požívat i senioři s nízkým stupněm postižení – příp. bez postižení.

Na orientaci v prostoru lze nahlížet z různých hledisek: může se jednat o orientaci v interiérech nebo exteriérech. Orientace v exteriérech pak může mít různé formy: od orientace seniora jedoucího autem až po seniora hledajícího cestu ve městě či v otevřeném prostoru (přírodě). V interiéru se pak senior setkává s dvěma situacemi: buď je v prostoru, kde jsou k dispozici nějaké navigační prostředky (typicky nemocnice, kde jsou informační tabule či jiné prostředky) nebo je v prostoru, kde žádné takové prostředky nejsou. V prvním případě narážíme na problém, zda senior vzhledem ke svému postižení je schopen informaci z těchto prostředků získat (např. přečíst) a zda je schopen ji správně interpretovat.

Příspěvek se bude zabývat možnými řešeními těchto situací za pomocí moderních technologií. V případě problémů s navigací v otevřeném prostoru se budeme zabývat situací, kdy má senior závažné zrakové postižení a proto potřebuje navigační pomůcky, které by pokud možno zabránily ztrátě orientace nebo v případě kdy dojde k „zabloudění“ pak tyto prostředky umožní orientaci získat.

Cílem příspěvku je poskytnout přehled možných řešení alespoň některých situací, se kterými se postižení senioři mohou setkat. Uvedená řešení jsou výsledky výzkumu prováděného dlouhodobě na ČVUT v Praze.

prof. Ing. arch. Irena Šestáková

Název přednášky:

Vnímání a užívání architektonického prostoru - navrhování prostředí pro seniory

Odborné zaměření:  Během svého života se každý den pohybujeme ve více či méně urbanizovaném prostředí, ve kterém jsme pouze návštěvníky, nebo v něm trvale žijeme. Působení tohoto prostředí ovlivňuje naše schopnosti vnímání, rozhodování, jednání, pohybu a orientace. S přibývajícím věkem se tyto schopnosti zhoršují, nečitelné a špatně přístupné prostředí pak může způsobit až architektonicky vytvářenou závislost. Takové prostředí přináší pocit nejistoty a zmatku a má negativní dopad na psychickou pohodu a zdraví uživatele. Aby architektonicky vytvořené prostředí bylo kladně vnímáno, je nutné, aby se v něm každý člověk dokázal bez omezení nejen pohybovat, ale i dobře orientovat. Snadná čitelnost prostředí vede k jeho rychlému pochopení a bezproblémovému užívání.

Důležitou součástí tvorby prostředí je i výběr materiálů a jejich vnímání. Vjemům, které člověk z tohoto prostředí získává, dominují ty vizuální. V seniorském věku jsou však zrakové schopnosti často značně omezeny, proto jsou neméně důležité informace získávané hmatem, sluchem, čichem a vnímáním tepelných či klimatických podmínek. Cílené využívání vlastností materiálů, jako je jejich barva, struktura, jas a kontrast, může být využito jako prostředku pro usnadnění orientace. Vhodnou úpravou a kombinací materiálů může být vytvořeno přehledné prostředí určující jeho účel, hierarchii prostor a také důležité orientační body.

Příspěvek se bude zabývat základními principy snadné orientace seniorů v objektech a využitím vlastností materiálů k tvorbě přehledného prostředí. Tato základní pravidla platí nejen při navrhování staveb pro seniory, stanovené principy se dají uplatnit i v navrhování pro běžnou populaci.

prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSC. FRCPsych.

Název přednášky:

PLACEBO – PODVOD NEBO UŽITEČNÝ NÁSTROJ?

Odborné zaměření: 

Placebo je zpravidla medikament bez obsahu farmakologicky účinné látky. Výraz pochází z latinského placebo Domino in regione vivorum a původně tak byli ve Francii označování „paraziti“ předstírající zármutek na pohřbech, aby dostali jídlo a pití.

Argumenty pro a proti použití placeba v klinickém výzkumu se pohybují ve třech rovinách: metodologické, etické a technické. Z metodologického hlediska převažuje argument, že bez zaslepené, placebem kontrolované studie nelze spolehlivě prokázat účinek nového léku. Aktivní komparátor nemusí totiž mít stabilní a spolehlivou účinnost, což snižuje výpovědní hodnotu jednotlivých studií. Naopak to, že látka B není méně účinná než látka A a látka A je účinnější než placebo, ještě neznamená, že látka B je signifikantně účinnější než placebo. Často je tedy nutné přímé srovnání s placebem.

V etické rovině se upozorňuje na to, že podle Helsinské deklarace (čl.II.3) v každé klinické studii každému pacientovi – včetně těch v kontrolní skupině, je-li jaká – musí být zajištěna nejlepší prokázaná diagnostická a léčebná metoda. Tato podmínka není placebem splněna. Není však splněna ani zkoušeným lékem, neboť ani ten není per definitionem „prokázanou léčebnou metodou“ (teprve se prokazuje). Tato podmínka Helsinské deklarace je tedy nesplnitelná, ledaže by se zcela zastavil jakýkoliv vývoj nových léků a zakázalo se v některých indikacích podávání i těch osvědčených, jež v nich není založeno na dostatečné evidenci, např. C-vitaminu u chřipky či Acylpyrinu v prevenci cévních příhod. Střetává se zde také zájem veřejný (dokázat účinek nového léku) se zájmem individuálním (být léčen lege artis). V rovině technické je někdy obtížné zajistit zaslepení placeba zejména tam, kde zkoušený lék patří do skupiny látek se známými vedlejšími účinky, jako je např. parkinsonismus u antipsychotik, jejichž absence indikuje posuzovateli zařazení posuzovaného do placebové větve.

Obecným problémem klinické farmakologie však je zejména skutečnost, že účinek placeba v posledních letech narůstá a v porovnání účinnosti testovaných látek s placebem se tak ztrácí signál. Podílí se na tom design studie, typ zařízení, charakteristika pacientů, faktory škálování, hodnocená proměnná (typ stupnice), typ onemocnění (bolest vs diabetes), medikace a dávkování (častější kontakt), velikost vzorku, randomizace (regrese k průměru), placebo odpověď (kultura), délka studie, pravděpodobnost placeba a kvalifikace posuzovatelů. Navíc užívání placeba vzdaluje klinické studie reálnému prostředí – zejména tím, že vylučuje zařazování suicidálních, velmi těžkých, neklidných anebo na drogách závislých pacientů popř. pacientů s komorbiditami, což je obvyklá klientela v každodenní praxi. Výsledky akademického výzkumu se tak stávají obtížně interpretovatelnými a stále méně aplikovatelnými v běžné klinické praxi.

V přednášce budou též uvedeny příklady neurobiologických změn působením placeba a bude poukázáno i na transkulturální rozdíly v jeho účinnosti.

Mgr. Pavel Hráský

prof. Ing. V. Bunc, CSc.

MUDr. Marie Skalská

Název přednášky:

POHYBOVÉ AKTIVITY SENIORŮ – BENEFITY A PROBLÉMY

Odborné zaměření: Základním předpokladem „kvalitního“ stárnutí je na jedné straně zdravotní stav a na straně druhé nezávislost, soběstačnost a sebeobslužnost. Vyšší věk je spojen jak s kumulujícím se množstvím zdravotních komplikací tak s postupným zhoršováním neuromuskulárních funkcí, což vede k poruchám mobility a poklesu soběstačnosti.

Významný podíl na snížení soběstačnosti seniorů má ztráta objemu hmoty kosterního svalstva podmíněná biologickým věkem – tzv. involuční sarkopenie. Je charakterizovaná poklesem svalové síly na podkladě degenerace, atrofie a zániku svalových vláken, snížení syntézy svalových proteinů a mitochondriální dysfunkce. Od 40 let věku dochází v průměru k 5% ztrátě svalové hmoty za dekádu a její nahrazování tukovou tkání. Po 65 letech je ztráta ještě výraznější. Prevalence sarkopenie ve věku nad 80 let překračuje 60 %. Sarkopenie úzce souvisí s věkem, ale může být akcelerována množstvím dalších faktorů včetně inaktivity, malnutrice či chronických onemocnění. Věkem podmíněná ztráta svalové hmoty je pomalý, ale nezadržitelně progredující proces s nežádoucími důsledky pro další kvalitu života seniorů. Pohybová intervence přiměřená aktuálnímu stavu seniora je jedním z prostředků, které mohou významným způsobem ovlivnit průběh stárnutí.

K benefitům lze řadit podstatné snížení úbytku svalové hmoty, zpomalení deficitu neuromuskulárních funkcí, možnosti komunikace a sociální integrace, zlepšení mobility i následné zlepšení kvality života a snížení některých zdravotních rizik. K negativum je třeba počítat různě vysoké riziko zranění v důsledku aplikované pohybové aktivity (např. pády), možnou frustraci z nezvládnutí požadované pohybové dovednosti nebo pohybového výkonu i možnou nezvládnutelnou finanční náročnost pohybové intervence. Pohybové aktivity založené na chůzi významným způsobem ovlivňují průběh stárnutí a mohou, při pravidelném provádění, podstatně ovlivnit kvalitu života seniorů.

prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.

Název přednášky:

PROBLÉMY TVORBY UŽIVATELSKÝCH ROZHRANÍ PRO POSTIŽENÉ UŽIVATELE

Odborné zaměření: V úvodní části se příspěvek zabývá otázkami komunikace mezi člověkem a technologiemi.

Je zřejmé, že při návrhu této komunikace kromě technických aspektů hrají důležitou roli i aspekty vázané na vlastnosti člověka (ať už fyzické nebo psychické). Komunikace mezi člověkem a technologií je zprostředkována uživatelským rozhraním, které je chápáno jako souhrn softwarových a hardwarových prostředků, které tuto komunikaci umožňují a podporují. Kvalita uživatelských rozhraní může být testována pomocí různých postupů ve speciální laboratoři – laboratoři použitelnosti (usability lab).

Cílem sdělení je seznámit širší komunitu s problematikou návrhu uživatelských rozhraní pro seniory a postižené uživatele. Znalost postupů při návrhu uživatelských rozhraní a jejich testování není v České republice příliš rozšířena. Při tvorbě uživatelských rozhraní pro seniory je nutno brát v úvahu jejich fyzické a kognitivní schopnosti a těmto konkrétní návrh přizpůsobit. Otázkami problémů (příp. postižení) vyskytujících se u seniorů (ale nejen u nich) se zabývá oblast přístupnosti (accessibility), kde se zkoumá vliv nejrůznějších postižení na možnost a snadnost interakce uživatele s konkrétní technologií.